Tenhle podzim je úplně jiný než ten minulý. Vlastně to je normální, ale loni jsem začala studovat v Helsinkách a první rok na magistru byl docela masakr, spoustu kurzů a do toho práce. Každý týden několik deadlinů, psaní lecture diaries, psaní esejů, chození na hodiny a semináře, které byly narozdíl od českých přednášek velmi intenzivní a soustředění-vyžadující.
Teď je vše jinak, skoro všechny kurzy celého studia jsem odchodila loni, letos mám dva semináře na diplomku, musím napsat diplomku a odchodit tři kurzy, které jsem nestihla loni. Pracovala jsem celé léto a tak si pravděpodobně do konce prosince dávám s prací pauzu. To znamená oproti loňsku spoustu "volného" času, jenže to je automaticky nutnost se sama donutit k aktivitě, pasní, čtení a přemýšlení. Výsledek by měl být magisterský titul příští rok v dubnu.
Jenže dneska je situace ve Finsku taková, že i moji finští kamarádi a spolužáci s dokončením školy nijak zvlášť nespěchají, protože všichni ví, že najít práci v humanitních oborech je jak hledat jehlu v kupce sena. S prací to je bídné. Jak se nám to ukončení studia všem blíží, tak se konverzace u oběda (který zpravidla jím se spolužáky) velmi často týká právě otázky "a co pak?". Následuje zvedání rameny, nejisté úsměvy a pocit sounáležitosti, že ani pro jednoho z nás to nebude úplně lehké. Nejlíp jsou na tom asi ti, kteří studují sice pomalu, ale důvod k pomalému studiu je již existující pracovní pozice. Na druhou stranu znám takové, kteří právě kvůli práci ani po 10ti letech studií nemají dopsanou diplomku a nemůžou se k tomu přimět. Posouvání, odkládání, přerušování studia je tu naprosto běžná praxe. Žádná magická hranice 26ti let tu také neexistuje, po třicítce se sice některé studentské výhody limitují, stále to je ale velmi příznivé a studovat denní prezenční studium ve 40ti není nic divného nebo neproveditelného.
Nutno však podotknout, že moji bilingvní švédsko-finští spolužáci mají přeci jen výhodu ve svých jazykových schopnostech, čímž i větší šanci slušného místa. Moc se s tím nestresuju, i když Simo mi dneska na moje myšlenky řekl, že se podceňuju. Já nevím, snažím se momentálně používat pravidlo jedno po druhém. Tudíž teď pěkně dostuduju a pak se uvidí. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že otázka "a co pak?" mi v hlavě zní čím dál tím častěji.
Pozdrav a několik podzimních fotek posílám všude tam, kde zrovna jste.
Šárka
Teď je vše jinak, skoro všechny kurzy celého studia jsem odchodila loni, letos mám dva semináře na diplomku, musím napsat diplomku a odchodit tři kurzy, které jsem nestihla loni. Pracovala jsem celé léto a tak si pravděpodobně do konce prosince dávám s prací pauzu. To znamená oproti loňsku spoustu "volného" času, jenže to je automaticky nutnost se sama donutit k aktivitě, pasní, čtení a přemýšlení. Výsledek by měl být magisterský titul příští rok v dubnu.
Jenže dneska je situace ve Finsku taková, že i moji finští kamarádi a spolužáci s dokončením školy nijak zvlášť nespěchají, protože všichni ví, že najít práci v humanitních oborech je jak hledat jehlu v kupce sena. S prací to je bídné. Jak se nám to ukončení studia všem blíží, tak se konverzace u oběda (který zpravidla jím se spolužáky) velmi často týká právě otázky "a co pak?". Následuje zvedání rameny, nejisté úsměvy a pocit sounáležitosti, že ani pro jednoho z nás to nebude úplně lehké. Nejlíp jsou na tom asi ti, kteří studují sice pomalu, ale důvod k pomalému studiu je již existující pracovní pozice. Na druhou stranu znám takové, kteří právě kvůli práci ani po 10ti letech studií nemají dopsanou diplomku a nemůžou se k tomu přimět. Posouvání, odkládání, přerušování studia je tu naprosto běžná praxe. Žádná magická hranice 26ti let tu také neexistuje, po třicítce se sice některé studentské výhody limitují, stále to je ale velmi příznivé a studovat denní prezenční studium ve 40ti není nic divného nebo neproveditelného.
Nutno však podotknout, že moji bilingvní švédsko-finští spolužáci mají přeci jen výhodu ve svých jazykových schopnostech, čímž i větší šanci slušného místa. Moc se s tím nestresuju, i když Simo mi dneska na moje myšlenky řekl, že se podceňuju. Já nevím, snažím se momentálně používat pravidlo jedno po druhém. Tudíž teď pěkně dostuduju a pak se uvidí. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že otázka "a co pak?" mi v hlavě zní čím dál tím častěji.
Pozdrav a několik podzimních fotek posílám všude tam, kde zrovna jste.
Šárka
 |
| moje nejoblíbenější místo tohoto podzimu: Töölönlathi |
Souhlas s tím, že jedno po druhém. Momentálně se soustředit na diplomku a v dubnu zamávat škole. Taky se Simem souhlasím. Jak tě znám, ty práci určitě najdeš. Buď ve Finsku nebo v Česku. Konec konců, kdyby tě škola nadále lákala, můžeš zkusit doktorát. Zdraví gr.
OdpovědětVymazatMoc pěkné fotky:) Způsob výuky ve školství je diametrálně odlišný od ČR. Každý, kdo se vrátí z Erasmu, ať už to je Finsko, Švédsko, Dánsko nebo Rakousko je doslova jako na větvi, jakže se to vlastně u nás učíme. Memorování poznatků a jejich následné zapomínání je náš styl. Bohužel.
OdpovědětVymazat